Zahrada* byla nedávno svědkem vystoupení jednoho z nejznámějších českých písničkářů, kterého si většina pamětníků spojuje se "Sametovou" revolucí v roce 1989. Když se řekne Jaroslav Hutka, vybaví se mi vlasatá, vousatá, usmívající se postava s lennonkami na očích, ve vytahaném svetru a s pouzdrem na kytaru v ruce. 

Jaroslav Hutka je autorem mnoha písní s texty, které pohladí po duši, vykouzlí úsměv na vaší tváři, ale také nutí k zamyšlení, kritizujíce bezpráví a nesvobodu. Nejvíce známá je asi skladba Náměšť, ale ani další, jako Havlíčku Havle, Halelujá tramvaje, nebo vypovídající Litvínov, nezůstávají pozadu. Jak jsem zjistil, má v repertoáru i písničku nazvanou Náchod. :-) Jaroslav Hutka se narodil v roce v roce 1947 v Olomouci, studoval na uměleckoprůmyslové škole v Praze, veřejně vystupovat začal koncem šedesátých let. Stal se signatářem Charty 77 a o rok později na nátlak tehdejších úřadů emigroval do Nizozemska, kde žil až do roku 1989, kdy se vrátil zpět do Čekoslovenska, do právě probíhajících společenských a politických změn. Stejně jako Karel Kryl, stal se později kritikem nového režimu.

13. září 2007 vystoupil tento bezesporu zajímavý umělec v Zahradě* broumovského kláštera. Na místo jsem dorazil pár minut před 20. hodinou a i když bylo několik volných lavic, zůstal jsem stát, možná proto, abych lépe viděl, možná proto, že se mi nechtělo sedět, a nebo jsem chtěl vstřebat co nejvíc pohodové a netradiční atmosféry. Na obloze se začaly rozsvěcovat první hvězdy a zima se pomalu vkrádala pod šaty asi 80 - 100 lidí, kteří koncert navštívili. Mistr přišel dobře naladěn a hned na začátku prohlásil, že koncert pod dubem je historický a zlomový, protože bude poprvé hrát nové písně, jejichž texty napsal v létě ve Francii. Jeho záměr hrát pouze nové písně, které ještě nikdo neslyšel a nezná, byl poměrně odvážný, což se potvrdilo po několika odehraných skladbách, když se posluchači začali pozvolna vytrácet. Hutka zahájil koncert novými dětskými písničkami, které podle svých slov napsal pro Levné knihy a evidentně se při tom bavil, doprovázejíce občasné výpadky textů svým typickým smíchem, který se přenášel i na obecenstvo. Ne že by skladby plné citoslovců, o létajícím knedlíku, který utekl kuchaři, nebo o králíkovi byly nezajímavé, ale mezi posluchači žádné děti nebyly, což bylo zřejmě kromě čím dál vlezlejší zimy, příčinou jejich dalšího úbytku. Do přestávky Hutka zahrál ještě několik nových skladeb, mezi kterými jsem našel i velmi zajímavé a trefné texty. To už byl zase ten starý známý písničkář, nenechávající niť suchou na různých lidských nešvarech, lidské malosti a bezohlednosti. Poslouchat jeho hlas a kytaru, při pohledu na oblohu, kde zrovna zářil Velký vůz, byl nezapomenutelný zážitek.

Přestávka byla ve znamení prodeje hudebních nosičů z jeho edice Samopal, vyráběných doma na koleně a debaty obecenstva s Mistrem. Po přestávce Hutka zahrál další nové skladby nazvané Akvarely, kterým předcházelo přiznání, že původně chtěl malovat. Písničky doplňoval vyprávěním o Francii a kraji, ve kterém vznikaly. Vlivem narůstající zimy jsem byl poté nucen stále ještě hlaholící a zářící Zahradu* opustit. Přiznám se, že jsem odcházel trochu zklamaný z toho, že nezazněla žádná z jeho starých skladeb, které se tak dobře poslouchají a dělají Hutku Hutkou. Možná, že zahrál něco na závěr koncertu, ale to nevím, už jsem tam nebyl. Přesto hodnotím historické vystoupení pod dubem jako dobré. Je to pořád on, ten vlasáč s lenonkami, skromný a svobodný, jako byl vždycky. Jen ve vlasech mu přibylo trochu toho stříbra.

Zdroj ilustrační fotografie: www.hutka.cz