Sešli se zapomenout, a zvednout hlavu - to stačí... jen trochu popadnout dech, než půjdou zas dál...

I když poslouchám o dost tvrdší hudbu a radši bych na pódiu viděl Tři sestry, již neexistující Majesty, nebo třeba Metallicu, i když některé naivní texty mnohdy budí úsměv, těm dvěma "klukům" s kytarou se nedá upřít to, že prostě umí a že svého času dokázali zaplnit největší stadion na světě, což se podaří jen málokomu.

Před lety jsem Nedvědy poslouchal opravdu hodně a většinu jejich starých písniček umím nazpaměť. Když se mi tedy naskytla příležitost zajet na Výravu a znovu si je s nimi zazpívat, neváhal jsem a vzal s sebou i svoji, dnes už bývalou přítelkyni. Bylo jasné, že náš vztah je v troskách a já doufal, že koncert písniček pro duši a celková atmosféra by ho mohla opět oživit. Přes některé světlé chvilky se tak nestalo a já kromě hledání podnájmu hledám i odpovědi na spoustu otázek a nejraději bych předchozích osm měsíců vymazal ze své paměti. Ale to už je docela jiné téma.

Výrava, zaplněná většinou lidmi středního až staršího věku, nás přivítala milosrdnou tmou a stylovým svitem hvězd nad námi, rušeným jen několika reflektory a dvěma velkoplošnými obrazovkami. A hele, už i mezi kotlíkáře dorazil pokrok. Po tradičním půlhodinovém zpoždění zahájil hudební produkci František se skupinou, ve které zahrál na dvanáctistrunnou kytaru i jeho syn Vojta. Přiznám se, že ten moderní, téměř bigbítový zvuk kapely mi k Nedvědům nějak nesedí. Jsem prostě zvyklý na ty dvě akustické kytary a zpěv, nic víc není potřeba. Stejně tak nové skladby, které František s umem a citem jemu vlastním zapěl, mi nic neříkají, je to jen podivná omáčka, která se příliš neodlišuje od tvorby různých "country" skupin, regionálního významu. Ještě, že nové písničky prokládal František těmi starými a při skladbách, jako Skládanka nebo Proužky bylo znát, že ještě nezapomněl, a že je to pořád on. Trochu mě překvapilo, že i když na plakátech byli Nedvědi uváděni společně, v polovině koncertu Franta zmizel a jeho místo na židli uprostřed pódia, zaujal za vydatného potlesku Honza. Říkal jsem si, jestli je to už mezi nimi tak špatné, že nemohou spolu vystupovat na jednom pódiu, ale naštěstí se to nepotvrdilo. Honza nezklamal a pořádně koncert oživil. Chvílemi to dokonce rozjel tak, že jsem měl obavy o jeho zdraví. Naštěstí se vyhnul všem novinkám, takže jsme si konečně přišli na své a mohli při zpěvu zavzpomínat na staré dobré časy. Nejsilnější okamžik celého koncertu ale přišel ve chvíli, kdy z pódia odešli ostatní muzikanti a Honza představil bratra jako svého hosta a pozval ho k sobě. Bylo fajn vidět je zase spolu hrát a společně si zazpívat jejich největší "pecky", jako třeba Jižní kříž, Igelit nebo Stánky. Po několika přídavcích, na které se vrátila celá kapela, zmizeli ze světel reflektorů, aby se mohli znovu vynořit za pár týdnů někde jinde, kde zase zahrají pro další lidi, kteří se sejdou, aby zapomněli na všední starosti našeho uspěchaného  života a společně hledali ten "normální svět", o jehož existenci začínám už pochybovat. Když jsem pak uprostřed noci, za volantem auta uháněl k domovu, říkal jsem si, že přes všechny nelichotivé kritiky, které o nich byly napsány, jsem rád, že tady jsou.