Když jdu někdy kolem té mohutné budovy, zastavím se a prohlížím si ji. Narozdíl ode mě se nemění, což ale není tím, že by nestárla. Má kolem sebe spoustu starostlivých lidí, kteří jí každé prázdniny věnují tu nejlepší péči. Copak se asi skrývá uvnitř? Neodolám pokušení a stisknu mosaznou kliku. Velké dubové dveře se pomalu otvírají... ano, jsou tady. Přesně tak, jak jsem je čekal. Vzpomínky. Kalamáře naplněné inkoustem, vlídná paní učitelka, vedle tabule obraz usměvavých zemědělců, radostně sklízejících bohatou úrodu. Vůně nových obalů na sešity (je zvláštní, jak hluboko v paměti jsou uloženy vůně), sluníčko, které nás chce vytáhnout z lavic zase ven... vycpaná veverka se skleněnýma očima, obraz pana prezidenta Svobody na zdi, aktovka plná obrázkových knížek, svačina s velkým jablkem... Jsou tam všechny. Opatrně zavírám dveře, abych neporušil to zvláštní kouzlo. Jdu dál a usmívám se na lidi, kteří nevědí proč. To vím jen já. Ještě jednou se otočím...